Jdi na obsah Jdi na menu
 


Recenze The Paramour Sessions

11. 4. 2008
ZDROJ no.1.: www.metalopolis.net

ObrazekMožná, že dnes už PAPA ROACH nezajímají tolik metalových fanoušků jako před pěti lety, ale alba která nepostrádají šťavnaté melodie stále točit umí. Jak je dobře známo, tihle Američané se postupem doby přeorientovali z čelních představitelů stravitelnějšího pojetí nu-metalu k nenáročnému a dostatečně slazenému rock´n´rollu. Momentální hrdinové usměvavých kalifornských blondýnek, kterých jsou přeplněné tamější pláže (jak je z dobře známých iluzorních TV seriálů patrné), se pravidelně hlásí o slovo ve dvouletých intervalech. Takže nezbývá, než se znovu namazat opalovacím krémem s dostatečným ochranným faktorem, nasadit sluchátka a vydat se za sluncem.

Všeobecný trend těmto přizpůsobivým bandám velí – hrajte rock! A tak, jak tomu bylo na předposledním albu „Getting Away With Murder“ (2004), pokračují i zde PAPA ROACH v jednoznačném rockovém duchu. Stejně jako tehdy, taktéž i současnost není skoupá na přímočaré melodické skladby, stojící na chytlavých refrénech, jejichž výraznost umocňuje do puntíku vypilovaný zvuk a nemalá dávka talentu k tomu se zalíbit. Hip-hopové deklamace jsou bohudík už minulostí, stejně jako nemožná móda volného oblečení. Doba chce tomu, aby skladbám vládly melodie a po vizuální stránce vypilované účesy a těsné kožené hadříky. Osobně proti této „hudbě bez zádrhelů“ nic nemám a tak jsem s vývojem událostí spokojen. Dokonce bych řekl, že novinka působí o něco různoroději než předchozí počin, který byl pravda zdoben řádně vyfiltrovanou „bubble-gum“ punkovou přímočarostí. Skladby, které se vám zažerou do paměti, jsou však v nemalé míře zastoupeny i zde. První polovina alba obsahuje hned několik rychlejších tutovek, schopných rozpumpovat davy („Alive“, „The World Around You“ a „Forever“). Druhá, pomalejší, dokáže naopak s lehkostí oslovit zjihlá dívčí srdéčka („What Do You Do?“, „My Heart Is A Fist“). Na konci se dočkáme dokonce velmi dobré balady s poutavou melodií a výrazným klavírem („Roses On My Grave“).

Musím přiznat, že přechod některých nu-metalových kapel k rockovějšímu pojetí kvituji s povděkem. PAPA ROACH jsou přesně tou skupinou, která si neklade za cíl předvádět nějaké objevy či posouvání hudebních hranic. Jejich cíl pobavit je s novou deskou „The Paramour Sessions“ (2006) splněn v dostatečném množství. A tak nezbývá, než se v roce 2007 těšit na třetí řadovku jejich kolegů z LINKIN´ PARK, kteří za nemalé podpory osvědčeného producentského esa Ricka Rubina v losangeleských studiích zápasí s nahrávkou, která by je měla vyvést z nu-metalové ulity do rockového prostranství.



ZDROJ no.2.: www.musicserver.cz

Obrazek,,To je ale v háji," museli si na sklonku září zanadávat chlapci z Papa Roach. Do amerických obchodů tehdy naběhla jejich aktuální deska "The Paramour Sessions", jenže, světe, div se, v podstatě nic se nestalo. V Billboardu startovala na šestnáctém místě, což - ruku na srdce - je průšvih. Jacoby Shaddix a spol. byli z minulosti zvyklí když ne na jedničku, tak aspoň na Top 10. No a teď tohle! Hledat příčiny takové pohromy není úplně komplikované: Papa Roach od svého skoro-debutu "Infest" točili jen desky nikterak výjimečné, takové plácání se ve vlastním rybníku, kam za nimi chodili fanoušci spíše ze zvyku než ze zvědavosti. Procházelo jim to, ale jak vidno, letos přišel útlum. Co na to Papa Roach? "Serem na vás, pisálci, my máme to svý," letí přes oceán. Pokud bych vlastnil velké hudební vydavatelství, sepsal bych tvůrčí kodex pro všechny své ovečky. Stálo by tam, že když někdo frčí na post-grungeové vlně, když je takovým průsečíkem punku, nu-metalu, hardrocku, prostě když se chlubí crossoverem, tak by jeho deska neměla mít víc jak deset (maximálně jedenáct) stop, neměla by trvat déle jak čtyřicet minut a neměly by na ní být pokusy o baladu. Jen naprosto zřídkavě bych povolil někomu výjimku. A Papa Roach by ji velmi pravděpodobně nedostali. Takže z výše uvedeného jsou evidentní ty nejhmatatelnější slabiny "The Paramour Sessions". Jenže to nejsou slabiny nové, to jsou boty, které mě tlačí už několik nahrávek, boty, v nichž chodím docela rád, ale jen na kraj ulice, ne na hory. Když člověk poslouchá "The Paramour Sessions", utvrdí se v jednom: Papa Roach jsou zruční hitmakeři, "Crash" nebo "Forever" budiž dobrou ukázkou. Písně začínají spíše nenápadně, prim hraje jakési vybrnkávání, do nějž Shaddix promlouvá svým v zásadě tuctovým vokálem, ale pak přijde refrén a s ním - promiňte mi to slovo - mocná melodie, která vás v tu ránu pohltí. Vedle toho třeba "I Device My Own Demise" sice nedisponuje natolik výraznou melodickou linkou, ale zase to je hrubozrná, skočná vypalovačka. To už se ale blížíme k polovině alba a jak jsme prostředku blíž a blíž, náš zájem opadá. Ono se totiž "The Paramour Sessions" nese v naprosto identickém stylu jako všichni jeho předchůdci; jak začalo, tak končí. To vás pak začnou nudit i ty melodie, ty potenciální hity, protože to trvá moc dlouho. Navíc jako by invence s ubíhajícím časem povolovala, z nadprůměru se padá do šedi, jen občas rozrušené (takovým rozrušením je například uvolněná, plážová nakládačka "The Fire").Jakmile album dohraje, zmocní se mě pocit, že přední část desky je lepší než ta druhá. Ale to nemusí vůbec být pravda, ono to klidně může být tím, že po pětadvaceti minutách sympatického, leč nijak stěžejního melo-kytaro-crossu přestanu podvědomě dávat pozor. Už to tak běží kolem mě. Jistě to znáte: až pojedete v kabrioletu kolem pláže v Miami, žádná prsatá kočka se na vás nekoukne, protože auťáků bez střechy viděla za ten den tolik, co průměrná Pražanda za život. A naopak - vás taky přestane bavit sledovat furt stejné bikiny. Jsou pěkné, o tom žádná, ale prostě tušíte, že by to mohlo být lepší. Třeba bez nich.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář